Poslanec David Rath se 5. června zúčastní jednání pléna Poslanecké sněmovny. Ještě před měsícem by na podobné zprávě nebylo nic zajímavého a nikdo by se nad ní nepozastavil. Jenomže v současné době pobývá poslanec Rath ve vazbě a na své červnové schůzi bude sněmovna rozhodovat o jeho vydání k trestnímu stíhání. Vazba na něho byla uvalena se souhlasem předsedkyně sněmovny, která je k podobnému kroku oprávněna, pokud je poslanec přistižen přímo při páchání trestného činu. Poslanec Rath tak při zatýkání marně vysvětloval policii, že má imunitu a nesmí tedy být zatčen.
Nikdo neví jak postupovat dál. V celé věci se míchá trestní právo s ústavními principy ochrany výkonu mandát. Jasné je snad jenom to, že jednotliví aktéři se liší v názoru na to, zda má být David Rath přítomen jednání a za jakých podmínek. Jako červená nit se ale táhne celou diskusí obava, že ústavně nekorektní postup by mohl zpochybnit výsledky trestního vyšetřování a David Rath by mohl i v případě jasných důkazů z trestního řízení vyváznout z důvodu porušení jeho ústavních práv. Proto se zúčastní bodu jednání, který se ho dotýká, promluví na něm (pokud ho bude někdo poslouchat) a bude hlasovat. Prostě bude vykonávat svůj mandát.
A co je to mandát? Mandát je oprávnění k výkonu práv a povinností, které vyplývají z funkce člena parlamentu. Vzniká zvolením a zaniká v případech, které stanoví ústava. I v naší ústavě najdeme taxativně vymezené okolnosti, za kterých mandát zaniká. Když se podíváme do ústav (nebo ústavních zvyklostí zemí, které nemají psanou ústavu) zjistíme, že existují země, kde důvodem zániku mandátu může být, že je poslanec pravomocně odsouzen za spáchání úmyslného trestného činu. Navíc ale musíme dodat, že v mnoha zemích ani trestní imunita členů parlamentu neexistuje. Ne ve všech zemích přitom existuje v případě odsouzení automatická ztráta mandátu (tak je to např. na Slovensku), ale o ztrátě mandátu musí rozhodnout buď sama komora nebo soudní instance. Některé země upravují ztrátu mandátu v případě odsouzení pouze za vybrané trestné činy. Např. v Polsku je to v případě, že se poslanec obohatí na veřejných prostředcích. V jiných zemích je to za činy proti volbám, zájmům státu nebo trestné činy proti lidskosti.
Omezení vyplývající ze spáchání trestného činu se přitom nevztahují pouze na poslance. Existují země, kde je osoba pravomocně odsouzena za spáchání trestného činu omezena v právu volit. A právo volit je jednou ze základních podmínek práva být volen, tedy kandidovat. Pokud člen parlamentu přestane splňovat podmínky volitelnosti, potom přichází o možnost vykonávat mandát.
A v některých zemích je dokonce možné, že komora může omezit výkon mandátu svého člena, který se chová způsobem, který poškozuje zájmy parlamentu. Možnost zbavit člena parlamentu mandátu není výmyslem žádného totalitního režimu, ale pochází z pravlasti moderního parlamentarismu, z Velké Británie. Parlament je totiž těleso úctyhodné a jeho členové jsou vážení a jako takoví mají právo se bránit přítomnosti člověka, který dobrou pověst parlamentu poškozuje. Ve Velké Británii navíc může do výkonu mandátu zasáhnout i soud, jak to učinil manchesterský soud ve volbách v roce 2010, kdy zbavil mandátu poslance, který vedl lživou kampaň vůči svému soupeři. Zajímavé na tomto rozhodnutí je, že soud rozhodoval záležitost spíše etickou přistoupil na premisu, že člověk s podivným chováním nemá co zasedat v parlamentu. Netvrdím, že soudy mají pravidelně zasahovat do výkonu mandátu nebo že mají komory zbavovat své člena mandátu, protože nepozdravili při vstupu do místnosti. Chci jenom poukázat podstatnou záležitost vztahující se k výkonu mandát. Výkon mandátu v sobě obsahuje výrazný etický, či chcete-li morální, závazek, který na sebe poslanci berou, totiž že budou zastupovat své voliče, občany země a chovat se tak, aby byly této reprezentantivní funkce hodni. Poslanec Rath může být nevinný a může se to prokázat. Potřebuje k tomu ale svůj mandát? A potřebují ho poslanci Škarka a Bárta, k tomu aby uspěli u odvolacích soudů? Nebylo by krásné, kdyby se jednou vrátil do politiky člověk, který byl nařčen z nepravostí, vzdal se svých funkcí a následně je obhájil.
Příběh o mandátu by nebyl úplný, kdybych se nezmínil o tom, co je to imunita. Správně bychom měli hovořit o parlamentní imunitě a nikoliv o imunitě člena parlamentu. Nedotknutelný je totiž parlament jako celek a protože se skládá z většího počtu jedinců, potom je nadán imunitou i jednotlivý poslanec. Nejde proto o privilegium poslance, ale o privilegium parlamentu. Imunita potom znamená, že členové parlamentu nepodléhají běžnému sankčnímu režimu jako ostatní občané. Historicky šlo o to, aby panovník nemohl zasáhnout do rozhodování parlamentu tím, že prostě jeho členy pozavírá. Výjimku z běžného sankčního režimu tak poslanec dostává proto, aby mu nemohla exekutiva, která ovládá represivní složky, zabránit v účastni na jednání parlamentu. Proto rozhoduje o vydání poslance k trestnímu stíhání, a tedy fakticky k zamezení výkonu mandátu, parlament. Ten posuzuje, zda je podezřelý poslanec skutečně zlotřilec nebo zda se jedná o policejní šikanu. Teoreticky ovšem může parlamentu odmítnout vydání svého, zcela evidentně vinného člena i proto, že by to omezilo jeho akceschopnost. Parlament totiž nerozhoduje o vině či nevině dotčeného poslance, ale o postupu moci výkonné vůči moci zákonodárné a o zachování rovnováhy mocí.
Rozsah imunity, to jestli se týká jenom přestupků nebo trestných činů se v jednotlivých zemích liší, u nás je, jak známo velice široká a navíc doživotní. Snad vystoupení poslance, na kterého je uvalena vazba, pomůže v uvědomění si nás všech, co to znamená být poslancem.